Dětskýma očima • Nicola Horečková

Dětskýma očima

Papír – fotografie, jako prostředek zprostředkování osobní vzpomínky

 

Dětskýma očima

Strachy, radosti a moje upřímná výpověď kousku mého dětství.

Tři vzpomínky, které se mi zapsaly do paměti, transformovány do objektů z papíru.

 

OFINA

První fotka je vzpomínka na ofinu, kterou mi ostříhal můj dědeček. Stalo se to, když jsem u něj byla na hlídání, nerad česal dlouhé vlasy, a proto se rozhodl, že mi je zkrátí.

.

Objekt, který jsem vytvořila ztvárňuje a zachycuje právě onu ofinu. Ve střapaté spodní části, kterou můžeme odhrnovat jako vlasy, se skrývá fotografie. A ačkoliv se vrchní kruhové okénko může zdát prázdné, není tomu tak. Když jej nastavíme proti slunci, můžeme spatřit bližší záběr s rovnou ofinkou. Tento objekt funguje z obou stran a může být zavěšen na krku.

 

HAD

Druhou fotkou je můj vůbec první a zároveň poslední plánovaný přímý střet s hadem. Můj dědeček, choval dva hady, kteří mě postupem času při každé návštěvě děsili. Vždy při příchodu jsem kontrolovala, zda jsou ve svých teráriích, a ne náhodou někde pod gaučem.​ Každopádně mě tento děs z nich pronásleduje do dnes a je mým nejsilnějším strachem.

.

Proto je také druhý objekt vyjádřením mých vnitřních pocitů. Z fotografie na nás vystupuje samotný strach. Strach, kterému není úniku, svazuje a je všude kolem, nezbavíme se ho ani obrácením. Strany jsem nepřikrášlovala, zůstaly stejně surové, jako samotné pocity.

 

KŘESLO

Třetí a zároveň poslední fotka je naše točivé křeslo, které máme doma již od mých dvou let, možná déle. Mnoho fotek s ním bylo pořízeno, a také na něm bylo přečteno mnoho pohádek, ale zároveň nese jednu vzpomínku, kterou na sobě budu mít zapsanou navždy. Jednou večer, mohly mi být čtyři roky, jsem se před spaním rozhodla skákat a ani přes upozornění rodičů jsem nepřestala, podařilo se mi nešťastně spadnout přímo bradou na zem a o kachličky si ji rozbít.

.

Poslední objekt je tedy vzpomínka na toto křeslo a významné momenty, které se k němu vážou, jsou však napůl rozstříhány a spojeny různě mezi sebou, ale i přes to toto spojení tvoří nový celek. A i když se k němu váže jedna špatná vzpomínka, neznamená to, že ty krásné se vytratily. Můžeme jimi listovat a znovu je připomínat.

Share on facebook
Zdieľať

Dětskýma očima • Nicola Horečková

Dětskýma očima

Papír – fotografie, jako prostředek zprostředkování osobní vzpomínky

 

Dětskýma očima

Strachy, radosti a moje upřímná výpověď kousku mého dětství.

Tři vzpomínky, které se mi zapsaly do paměti, transformovány do objektů z papíru.

 

OFINA

První fotka je vzpomínka na ofinu, kterou mi ostříhal můj dědeček. Stalo se to, když jsem u něj byla na hlídání, nerad česal dlouhé vlasy, a proto se rozhodl, že mi je zkrátí.

.

Objekt, který jsem vytvořila ztvárňuje a zachycuje právě onu ofinu. Ve střapaté spodní části, kterou můžeme odhrnovat jako vlasy, se skrývá fotografie. A ačkoliv se vrchní kruhové okénko může zdát prázdné, není tomu tak. Když jej nastavíme proti slunci, můžeme spatřit bližší záběr s rovnou ofinkou. Tento objekt funguje z obou stran a může být zavěšen na krku.

 

HAD

Druhou fotkou je můj vůbec první a zároveň poslední plánovaný přímý střet s hadem. Můj dědeček, choval dva hady, kteří mě postupem času při každé návštěvě děsili. Vždy při příchodu jsem kontrolovala, zda jsou ve svých teráriích, a ne náhodou někde pod gaučem.​ Každopádně mě tento děs z nich pronásleduje do dnes a je mým nejsilnějším strachem.

.

Proto je také druhý objekt vyjádřením mých vnitřních pocitů. Z fotografie na nás vystupuje samotný strach. Strach, kterému není úniku, svazuje a je všude kolem, nezbavíme se ho ani obrácením. Strany jsem nepřikrášlovala, zůstaly stejně surové, jako samotné pocity.

 

KŘESLO

Třetí a zároveň poslední fotka je naše točivé křeslo, které máme doma již od mých dvou let, možná déle. Mnoho fotek s ním bylo pořízeno, a také na něm bylo přečteno mnoho pohádek, ale zároveň nese jednu vzpomínku, kterou na sobě budu mít zapsanou navždy. Jednou večer, mohly mi být čtyři roky, jsem se před spaním rozhodla skákat a ani přes upozornění rodičů jsem nepřestala, podařilo se mi nešťastně spadnout přímo bradou na zem a o kachličky si ji rozbít.

.

Poslední objekt je tedy vzpomínka na toto křeslo a významné momenty, které se k němu vážou, jsou však napůl rozstříhány a spojeny různě mezi sebou, ale i přes to toto spojení tvoří nový celek. A i když se k němu váže jedna špatná vzpomínka, neznamená to, že ty krásné se vytratily. Můžeme jimi listovat a znovu je připomínat.

Share on facebook
Zdieľať

Dětskýma očima • Nicola Horečková

Dětskýma očima

Papír – fotografie, jako prostředek zprostředkování osobní vzpomínky

 

Dětskýma očima

Strachy, radosti a moje upřímná výpověď kousku mého dětství.

Tři vzpomínky, které se mi zapsaly do paměti, transformovány do objektů z papíru.

 

OFINA

První fotka je vzpomínka na ofinu, kterou mi ostříhal můj dědeček. Stalo se to, když jsem u něj byla na hlídání, nerad česal dlouhé vlasy, a proto se rozhodl, že mi je zkrátí.

.

Objekt, který jsem vytvořila ztvárňuje a zachycuje právě onu ofinu. Ve střapaté spodní části, kterou můžeme odhrnovat jako vlasy, se skrývá fotografie. A ačkoliv se vrchní kruhové okénko může zdát prázdné, není tomu tak. Když jej nastavíme proti slunci, můžeme spatřit bližší záběr s rovnou ofinkou. Tento objekt funguje z obou stran a může být zavěšen na krku.

 

HAD

Druhou fotkou je můj vůbec první a zároveň poslední plánovaný přímý střet s hadem. Můj dědeček, choval dva hady, kteří mě postupem času při každé návštěvě děsili. Vždy při příchodu jsem kontrolovala, zda jsou ve svých teráriích, a ne náhodou někde pod gaučem.​ Každopádně mě tento děs z nich pronásleduje do dnes a je mým nejsilnějším strachem.

.

Proto je také druhý objekt vyjádřením mých vnitřních pocitů. Z fotografie na nás vystupuje samotný strach. Strach, kterému není úniku, svazuje a je všude kolem, nezbavíme se ho ani obrácením. Strany jsem nepřikrášlovala, zůstaly stejně surové, jako samotné pocity.

 

KŘESLO

Třetí a zároveň poslední fotka je naše točivé křeslo, které máme doma již od mých dvou let, možná déle. Mnoho fotek s ním bylo pořízeno, a také na něm bylo přečteno mnoho pohádek, ale zároveň nese jednu vzpomínku, kterou na sobě budu mít zapsanou navždy. Jednou večer, mohly mi být čtyři roky, jsem se před spaním rozhodla skákat a ani přes upozornění rodičů jsem nepřestala, podařilo se mi nešťastně spadnout přímo bradou na zem a o kachličky si ji rozbít.

.

Poslední objekt je tedy vzpomínka na toto křeslo a významné momenty, které se k němu vážou, jsou však napůl rozstříhány a spojeny různě mezi sebou, ale i přes to toto spojení tvoří nový celek. A i když se k němu váže jedna špatná vzpomínka, neznamená to, že ty krásné se vytratily. Můžeme jimi listovat a znovu je připomínat.

Share on facebook
Zdieľať

Nicola Horečková

Nicola.H@seznam.cz

Nicola Horečková

Nicola.H@seznam.cz

Vysoká škola výtvarných umení v Bratislave

Katedra

Šperk, Sklo a Keramika

Ateliér

Ateliér S+M+L_XL – KOV A ŠPERK

Ročník štúdia

2.

Stupeň štúdia

Bc.

Vedúci pedagógovia

prof. Karol Weisslechner akad. arch., Mgr. art. Kristýna Španihelová, MgA Matúš Cepka

Vysoká škola výtvarných umení v Bratislave

Katedra

Šperk, Sklo a Keramika

Ateliér

Ateliér S+M+L_XL – KOV A ŠPERK

Ročník štúdia

2.

Stupeň štúdia

Bc.

Vedúci pedagógovia

prof. Karol Weisslechner akad. arch., Mgr. art. Kristýna Španihelová, MgA Matúš Cepka